Parkur: Krása i technika skákání na koni

V minulém díle Jezdecká disciplína: Voltiž jsme si představili jednu z disciplín a nyní se posuneme k další. Základní popis parkuru je jednoduchý: jezdec se svým koněm překonávají sérii překážek na předem určené trase. Nejezdí se ovšem ve volné přírodě, ale na oploceném kolbišti (jízdárně) s pískovým nebo travnatým povrchem. Úkolem dvojice je přeskákat překážky bez toho, aby nějakou shodili, a zároveň v co nejkratším čase.

Parkur je považován za tu nejspravedlivěji hodnocenou disciplínu, protože výsledné pořadí určuje počet trestných bodů za shozené překážky nebo dosažený čas. A to se nedá nijak obejít ani zde nehraje roli subjektivní hodnocení rozhodčích. Existují ovšem také relativně nové soutěže, které se jezdí tzv. „na styl“. Ty jsou určené mladým jezdcům, kdy zkušení rozhodčí udělují body za správný sed, vedení koně mezi překážkami, splynutí s pohybem a další aspekty samotné jízdy. Tyto soutěže mají za cíl podpořit mladou generaci ve větším soustředění na jezdecký projev spíše než na pouhé překonávání překážek a čas.

V parkuru rozlišujeme různé typy překážek. Ty jsou sestaveny z jednotlivých břeven nad sebou nebo za sebou. Břevna jsou doplněna plnými panely, buď klasicky obdélníkovými, nebo specifických tvarů. Překážky se natírají pestrými barvami nebo zdobí květinami. Čím netypičtější ztvárnění, tím větší výzva pro koně. Překážky mají různé obtížnosti a jednotlivé skoky mají své názvy:

Skok kolmý – tento skok je nejjednodušší, v jezdeckém světě přezdívaný jako „kolmák“. Ten prověřuje skok do výšky a tvoří jej několik bidel nad sebou. Během tréninku se především začínající jezdci nebo mladí koně setkávají s křížkem, tedy překážkou tvořenou dvěma břevny postavenými do X, kdy skok uprostřed je nejnižší. Na oficiálních závodech se příliš často nevyskytuje, ale je velmi častý v soutěžích pro amatéry a při jízdách zručnosti.

Oxer – tento skok jsou v podstatě dva kolmé skoky přímo za sebou. Jedná se o šířkovou překážku, která prověřuje schopnost koně skákat nejen do výšky, ale také do dálky. Přední i zadní břevno jsou u oxeru ve stejné výšce.

Dvojbradlí a trojbradlí – překážka velmi podobná oxeru, avšak zadní břevno je výš než přední. Existuje také varianta tří kolmých skoků u sebe, kdy je další břevno výš než to předchozí. Takovou překážku pak nazýváme trojbradlí.

Zeď – tato překážka je postavena z plných kvádrů imitujících cihly a je vůbec nejtěžší překážkou pro koně. Ty totiž nevidí na druhou stranu a proto s ní mají často velký problém.

Voda – další strašák, se kterým mohou mít koně velký problém. Jedná se o skok přes umělý bazének naplněný vodou.

Obtížnost parkurových překážek se určuje podle jejich výšky a označuje písmeny. Nejmenší skoky jsou o výšce 80 cm a nesou označení ZZ, nejvyšší měří 155 cm a značí se T***.

A jak to vypadá při závodu? Stavitel parkuru rozmístí na kolbiště jednotlivé skoky a umístí k nim pořadová čísla. Zároveň skok označí bílou vlaječkou vlevo a červenou vpravo, aby jezdec věděl, z jaké strany má na překážku najet. Před startem soutěže je jezdcům umožněna prohlídka parkuru (pěšky nebo na koních), aby si prohlédli skoky, jejich vzdálenosti a trasu, kterou se k nim dostanou. Na opracovišti je umístěn vždy jeden kolmý skok a jeden oxer.

Když je dvojice na řadě, pozdraví nejprve rozhodčí standardním jezdeckým pozdravem a teprve pak začíná svou jízdu. Parkur se jezdí ve cvalu, lehkém či pracovním sedu. Jezdec se snaží, aby překážky byly překonány čistě, tedy bez shození nebo zastavení, ale zároveň v přípustném čase.

Za shozené břevno je dvojice penalizována 4 trestnými body, stejně jako za neposlušnost, kdy kůň před skokem zastaví. Pokud kůň překážku odmítne přeskočit, má jezdec ještě další dva pokusy ji překonat, přičemž se mu započítávají další trestné body a zároveň mu běží i čas. Po třetí neposlušnosti je dvojice ze závodu vyřazena. K vyřazení dochází také v případě pádu jezdce z koně. Dále jsou penalizovány skoky mimo pořadí a překročení stanoveného časového limitu.

O výsledném pořadí rozhoduje počet trestných bodů nebo nejrychlejší čas, případně také rozeskakování. Při něm nejlepší dvojice absolvují zkrácenou verzi původního parkuru a následně rozhoduje pouze čas.

Parkur se těší velké oblibě hlavně pro svou dynamiku a adrenalin. Dává jezdcům pocit, že alespoň na chvíli mohou létat. Zajímavá je také pro diváky, protože pochopení pravidel není příliš těžké. Sledovat do poslední chvíle, zda dvojice dojede čistě, nebo shodí až úplně poslední skok, to bývají celkem velké nervy. Začít s parkurem mohou navíc už děti na ponících i školních koních. Kompletní vybavení na tuto disciplínu jsme dopodrobna popsali v článku Jezdecké závody 2/2: Jednotlivé disciplíny, kde najdete vše, co pro parkur budete potřebovat.

Na závěr bych ráda zmínila pár zajímavostí týkajících se této disciplíny. V první řadě je parkur jednou ze soutěžních disciplín na Olympijských hrách. A v roce 2021 se na ně do Tokia poprvé po 84 letech kvalifikoval i český tým! Jedním z nejúspěšnějších Čechů je Aleš Opatrný. Další významnou osobou v této oblasti je dcera zesnulého Petra Kellnera – Anna Kellnerová. Posledním střípkem je, že pražská O2 arena pravidelně hostí finále světového poháru Global League s názvem Prague Playoffs. Doufám, že vám tento článek dostatečně osvětlil pravidla a principy této krásné disciplíny a při nejbližší příležitosti se na nějakou soutěž v parkuru třeba zajdete i podívat!