Mobilita: základní pilíř dlouhověkosti a soběstačnosti

Proč s přibývajícím věkem postupně zjišťujeme, že se nedokážeme hýbat s takovou lehkostí jako dřív? Jaká neviditelná síla způsobuje, že naše klouby pomalu ztrácí své schopnosti a na místo toho aby nám pohyb umožňovaly, začnou nám v něm bránit?

Příčin postupné degradace může být více. Strava chudá na nutrienty, nadváha či nedostatek spánku rozhodně hrají velkou roli. Hlavním pachatelem je ale ve většině případů nedostatek pohybu.

Abyste pochopili, co se vlastně s tělem děje, musím vás nejprve vzít na výlet do mozku, konkrétně do nervového systému. Právě ten totiž ovlivňuje úplně všechno, co se v lidském těle děje. S naprostou přesností neustále analyzuje a ovládá každý váš pohyb, napětí svalů a reakce na to, co se kolem vás odehrává. Od přípravy ranní kávy, přes zavazování tkaniček u bot, až po trému u školní tabule nebo na poradě v práci.

Většina lidí si myslí, že postupná ztráta rozsahu pohybu je čistě mechanická záležitost. Že jde jen o zkrácené svaly a šlachy, nebo že je na vině stáří. Důvod proč si už nedosáhnete na špičky u nohou ale vzniká především ve vašem mozku! Nervová soustava totiž neustále vyhodnocuje, jestli je pro tělo daný pohyb bezpečný. Naše tělo je natolik chytré, že pokud v řídícím centru dojde k závěru, že nad určitou pozicí nemáme dostatečnou kontrolu, spustí se obranný mechanismus v podobě zvýšeného napětí, které má zajistit, že si neublížíme.

Jinými slovy, tělo nám často nedovolí dostat se tam, kde nejsme schopni vytvořit stabilitu, sílu nebo koordinaci. A právě proto mnoho lidí neztrácí mobilitu ze dne na den. Tělo si pouze postupně zvykne na omezený počet pohybů a začne všechno ostatní považovat za neznámé území. Když roky sedíme, nehýbeme páteří do rotací a extenzí, nedřepíme, nelezeme po zemi ani nezvedáme ruce nad hlavu v plném rozsahu, nervová soustava začne tyto pozice vyhodnocovat jako nepotřebné a potenciálně rizikové. V daném segmentu zvýší svalové napětí a zabrání tak případnému poranění. Když se nad tím zamyslíte je to vlastně naprosto geniální řešení, tělo se vždy dokáže adaptovat na to jak se k němu chováme. A to jak v dobrém tak i ve zlém.

Opět platí jednoduché pravidlo:
Tělo si ponechá jen to, co pravidelně používáme. Jednoduše protože to zná.

Proces učení začíná už prvním převalením na bok v několika měsících, ťuknutí hlavou o hranu stolu, nebo pádem na zadek při pokusu o první krůčky. Nervový systém se neustále učí, že pohyb je normální a bezpečný. Proto u dětí vidíte pestrou a širokou paletu pohybů v totálním nadšení. Dospělý člověk oproti tomu často tráví většinu dne v několika málo stereotypních pozicích. Nervová soustava se adaptuje na minimum variability a tělo začne postupně „tuhnout“.

Možná si říkáte; No jo! Ale co s tím teda můžu dělat? Teď, když už víte, že vaše tělo vám prostě nevěří, musíte ho zase postupně přesvědčit o tom, že jakýkoliv pohyb který uděláte, je pro vás druhou přirozeností. No a stejně tak, jako trvalo docela dlouhou dobu o rozsahy přijít, získat je zpátky taky zabere nějaký čas a bude to vyžadovat specifický přístup tréninku, pohyb, nebo dokonce práci s dechem. Dech totiž dokáže regulovat dva stavy, ve kterých se náš nervový systém nachází. Určitě jste už o nich slyšeli, jde o sympatikus a parasympatikus. Sympatikus je režim akce a přežití. Stav, ve kterém je tělo připravené podávat výkon, reagovat na stres, nebo řešit problém. Zrychlí se tep, dech se změlčí, svaly se napnou a tělo je připravené do akce. Krátkodobě je tento stav naprosto v pořádku a velice důležitý. Problém nastává ve chvíli, kdy v něm trávíme většinu dne.

Moderní člověk je často pod neustálým tlakem. Spěch, práce, notifikace na mobilu, minimum odpočinku, přemíra podnětů. Tělo je našponované pod tíhou stresu. No a v takovém nastavení začnete po svém těle chtít, aby se uvolnilo napětí v kyčlích, bedrech nebo krční páteři? Asi ani nemusím říkat, že to nebude moc fungovat. Nervová soustava vám to jednoduše nedovolí, dokud sami nezatáhnete za brzdu.

Na opačné straně spektra pak stojí parasympatikus. Stav regenerace, trávení, klidu a bezpečí. Ve chvíli, kdy se do něj dostaneme, začne se zpomalovat tep, dech se prohloubí a tělo je schopné se postupně zbavovat zbytečného napětí. Právě tehdy máme mnohem větší šanci tělo rozhýbat a postupně vybudovat důvěru ve vlastní tělo.

Tady je pár mých tipů jak na to:

Za prvé: Začněte se víc hýbat, a to jinak než jak jste zvyklí. Můžete vyzkoušet trávit více času na zemi, pohybem nebo i nepohybem v hlubokém dřepu, tady i pouhých 15-20 minut denně dokáže vytvořit dostatečný stimul pro změnu. Běhejte, skákejte, viste, začněte používat svoje tělo a zkoumejte co mu dělá dobře.

Za druhé: Flexibilita není mobilita. Protahovat se můžete horem spodem, ale pasivní strečink sám o sobě nestačí. Může sice krátkodobě pomoci uvolnit napětí, nebo ulevit od bolesti, dlouhodobě ale postrádá dva hlavní atributy a to je síla a stabilita. Proto k protahování přistupujte pouze jako k doplňku ke zbylým bodům.

Za třetí: Silový trénink v plném rozsahu pohybu. Pamatujte, že silný sval vždy lépe snáší zátěž. Pokud je vaším cílem zlepšení rozsahu kloubů, nebo efektivní pohyb bez bolesti, musíte začít silově cvičit. Rozsah bez síly a kontroly je pro vaši nervovou soustavu jen chabý argument a vy přeci chcete aby vám znovu začala věřit.

Jakým způsobem se do změny pustíte, bude samozřejmě záležet hodně na tom, v jakém výchozím bodu se vaše tělo nachází. Neexistuje jeden univerzální postup, každý jsme naprostý originál a máme různá zranění, nebo opotřebení pohybového aparátu. Úplně jiné nároky na mobilitu bude mít čtyřicetiletá účetní s bolestmi v kolenou, která ráda jezdí na kole, než třeba hasič nebo někdo, kdo provádí manuální práci.

Najděte svoje proč.
Jen těžko budete hledat řešení problému, o kterém nevíte, že ho máte. Vyzkoušejte si klidně hned následující test: Lehněte si na záda a pokuste se zvednout zpět do stoje bez pomoci rukou. Bolí vás u toho něco? Zvládnete to s lehkostí? Dokážete vymyslet alespoň 10 různých způsobů jak to udělat? Dokážete to udělat pomalu nebo rychle? Obratně a nevypadat u toho jako slon v porcelánu? Tento jednoduchý test odhalí jak na tom zhruba jste a podle studie publikované v European Journal of Preventive Cardiology, slouží jako indikátor dlouhověkosti. Ve studii se přišlo na to, že lidé kteří si v tomto testu vedli nejhůře měli 5–6× vyšší pravděpodobnost úmrtí na kardiovaskulární nebo přirozené příčiny ve srovnání s těmi, kteří dosáhli perfektního výsledku.

A to už je docela pádný důvod k tomu se začít hýbat. Udržet si vysokou kvalitu života i ve stáří a místo pozorování vnoučat z houpacího křesla se aktivně zapojit do hry.

Možná to celé zní dost složitě, doufám, že jsem vám svým příběhem o nervové soustavě moc nezamotal hlavu. Ve skutečnosti je ale stav vašeho těla jednoduše výsledkem toho, jak jej používáte každý den. Dobrá zpráva ale je, že tělo je neuvěřitelně adaptabilní. Dokáže si znovu vzpomenout. Jen mu musíte dát důvod.