Na střeše světa: Tipy z vysokých hor

Lidské tělo na vysokohorské prostředí prostě není stavěné. Jakmile překročíte hranici 5 000 metrů, jste ve světě, kde tělo jede na dluh a v podstatě se pomalu rozpadá. Často v něm přichází na scénu obávaná akutní horská nemoc (AHN). Je zákeřná, protože si nevybírá a může skolit i trénovaného atleta.

S tím, jak vzduch řídne, tělo panikaří. Srdce buší o sto šest, aby do svalů a mozku dostalo alespoň trochu kyslíku. Začnete se motat, je vám na zvracení, bolí vás hlava a jste unavení, jako byste týden nespali. V nejhorším případě vám může otéct mozek nebo plíce a je konec.

K nedostatku kyslíku přidejte teploty, které padají k -40 °C, a vítr, který má sílu uragánu a dokáže vás sfouknout ze stěny jako pírko… Už začínáte chápat, jaké to asi je?

„Než vůbec začnete o vrcholu jako je Everest přemýšlet, chce to měsíce nebo roky tréninku a stovky vylezených metrů na menších kopcích," říká jasně François. Není to o tom se jen tak zbláznit a hecnout. Příprava na Everest by měla být dlouhodobý projekt.

Při každé vysokohorské expedici je naprostým základem dobrá aklimatizace. Aklimatizace, neboli navykání si na nové podmínky, třeba může vypadat tak, že během dne vystoupáte pár set výškových metrů, ale na noc se vrátíte spát do nižšího tábora. Tělo tak dostane šok, ale i čas na to, aby se s ním popralo a začalo tvořit víc červených krvinek, které jsou v horách cennější než zlato, protože roznáší životodárný kyslík.

Vychytávka pro fajnšmekry: Někteří sportovci trénují v hypoxickém stanu. Je to taková high-tech ložnice, kde si nastavíte simulovanou nadmořskou výšku. Tělo si tak zvyká na méně kyslíku, i když spíte doma v teple. Ale pozor, není to žádná hračka a proces by vždy měl probíhat pod dohledem odborníka!

Výstup na Everest není otázka jednoho dne. Celá tahle „legrace“ zabere v nejlepším případě šest až deset týdnů. Je to jako dočasně se přestěhovat na jinou planetu.

Nejdřív vás čeká několikadenní pochod do základního tábora ve výšce přes 5 000 metrů. Tady strávíte zhruba dva týdny. Ze základního tábora můžete podnikat výlety a prozkoumávat okolí nebo chodit na okolní nízké vrcholky. I když to tak může působit, neflákáte se. Aklimatizujete se, zvykáte si na ten blázinec a psychicky se chystáte na to, co přijde.

Cesta dál vede okolo ledopádu Khumbu. Představte si řeku z obřích kusů ledu, která se neustále hýbe. Praská to, padá to a vy se mezi tím proplétáte po žebřících. Každý krok je riziko. Postupně se prokousáváte výš a výš, přes tábory v 6 000 a 6 500 metrech. Tady už většina nasazuje kyslíkové masky a každý pohyb bolí.

Poslední tábor je bránou do pekla. Leží ve výšce přes 7 400 metrů a za ním začíná zóna smrti. Svoje jméno nenese jen tak, pro nic za nic. V této výšce už tělo totiž nezvládá regenerovat. Vůbec. Každou minutou slábne a umírá. Finální útok na vrchol začíná o půlnoci. Čeká vás 10 až 12 hodin té největší dřiny. Jdete krok, tři nádechy. Další krok, pět nádechů. Je to pomalé, bolestivé a v hlavě máte jedinou myšlenku – přežít a vrátit se dolů.

Vrchol je odměna, pár minut absolutního štěstí. Jenže Everest má i svou temnou stránku. S tím, jak roste počet expedic, mění se hora v nejvýše položenou skládku světa. Stany, kyslíkové lahve, obaly od jídla... To všechno tam zůstává. Je to daň za splněné sny, která nutí úřady zavádět stále přísnější pravidla.

Zdolat Everest je sen. Ale je to sen, který vyžaduje absolutní přípravu, zkušenosti a hlavně obrovskou pokoru. Protože Everest neodpouští chyby.