Koňské smysly

Zrak

Koně, jakožto lovená kořist, potřebují vidět vše okolo sebe, aby včas spatřili případné nebezpečí. Mají proto oči umístěné na stranách hlavy. Nepotřebují v celém zorném poli vidět úplně do detailů ani výrazně vnímat prostorovou hloubku. V minulosti jim totiž k přežití v divočině stačilo, že dokázali zahlédnout sebemenší pohyb, určili, kde se nachází hrozba, a následně utíkali co nejdále od predátora. Člověk jako lovec naopak historicky potřeboval mít oči blízko sebe, aby se co nejlépe zorientoval v prostoru a dokázal se na svou kořist dobře zaměřit.

Velké oči

Koně mají ze všech savců v poměru ke zbytku těla jedny z největších očí. Vidí jimi v rozsahu až 350 stupňů, přesto se i u nich najdou dvě slepá místa. První je přímo před nosem, druhé za zádí, proto se také říká: „Nelez koni za zadek, nevidí tě, ať tě nekopne!“ Binokulárně (oběma očima) dokáže kůň vidět prostor před sebou jen v úhlu 65 stupňů. V této výseči dokáže zaostřit oběma očima a díky tomu vnímá jak prostorovou hloubku, tak větší ostrost a detaily sledovaných předmětů. Neumí ostřit tak rychle jako člověk, musí na objekt svého zájmu otočit celou hlavu a různě ji snižovat a zvyšovat, aby viděl všechny podrobnosti. Ve zbylých 285 stupních vidí monokulárně, v této části zorného pole tak reaguje především na pohyb, objekty vnímá pouze v ploše. Díky podélné oválné duhovce vidí kůň skvěle horizontálně a může sledovat opravdu široký pás krajiny, nevidí však tolik nad sebe jako jeho lidský parťák.

Změny světla

Ve tmě si kůň vede mnohem lépe než člověk, má totiž na sítnici více světločivných tyčinek. Co mu naopak jde podstatně hůře, jsou prudké změny světla. Z přírody je totiž zvyklý na pomalé západy slunce a postupné ubývání světla, které umožňovalo dobrou adaptaci na změnu světelných podmínek. Na to je důležité myslet, když koníka přivedeme z jasného světla do tmavé stáje či haly, nebo když se při ježdění venku dostaneme ostrého slunečního světla do hlubších stínů. Člověk se v přítmí rozkouká za pár sekund, koni to ale může trvat i několik minut.

Jsou koně barvoslepí?

Co se vnímání barev týče, koňský zrak se od lidského také liší. Koně mají bichromatické vidění, kromě odstínů šedé tedy rozeznají ještě žlutou a modrou, nemají však v očích čípky (receptory) pro červenou barvu a objekty tohoto zbarvení vnímají pouze v šedých odstínech. Na to je dobré myslet např. při výběru barev pro překážky. Čistě červená kavaleta totiž může koním nepříjemně splývat se zemí, vhodnější jsou proto kombinace bílé, žluté a modré.

Dva v jednom

Poslední důležitou informací sloužící k pochopení toho, jak koňský zrak funguje, je propojení očí s mozkem. Zatímco nám lidem jde z jednoho oka polovina informací do pravé a druhá polovina do levé hemisféry, u koně jde z pravého oka 85 % informací do pravé hemisféry a jen 15 % do levé (analogicky u levého oka). I proto se stává, že některé předměty jsou pro koně z jedné strany děsivější než z té druhé. Představte si, že se ke koni něco zprava blíží. Zatímco z pravé strany se kůň již s objektem obeznámil a nevadí mu, levé oko jej ještě nevidělo a řeší jej jako nový úplně čerstvý podnět. Můžeme tedy s nadsázkou říci, že v jedné koňské hlavě máme vlastně dva koně (jednoho pravého a jednoho levého), kteří oba potřebují čas na to, aby se s danou věcí v klidu seznámili. Nová věc může být nějaký „bubák“, nebo třeba nový cvik ze země či ze sedla.

Sluch

Stejně jako zrak, je i sluch evolučně pro koně velmi důležitý, především v noci totiž pomáhá s orientací a zvyšuje pravděpodobnost přežití. Koňské ucho má trychtýřovitý tvar, který dobře vede a zesiluje zachycené zvuky. Stejně jako u lidí se koňské ucho skládá z vnějšího, středního a vnitřního ucha, které je napojené na statokinetický orgán spoluzodpovědný za udržení rovnováhy. Zatímco lidské ucho slyší zvuky v rozmezí 16 Hz – 20 kHz, koně rozeznávají zvuky s frekvencí 50 Hz – 35 kHz. Hluboké tóny tedy slyší hůře než člověk, jsou ale citlivější na vyšší frekvence.

Koně slyší trávu růst

Je tomu tak proto, že koně kdysi potřebovali slyšet i ten nejtišší zvuk, jako je třeba prasknutí větvičky pod predátorovou tlapou, či zašustění suché trávy. Často se můžete setkat s tím, že váš čtyřnohý partner upřeně hledí kamsi do krajiny s našpicovanýma ušima, zatímco vy netušíte, co je předmětem jeho zájmu. Koně mohou na rozdíl od lidí uši natáčet po směru zvuku, aniž by při tom museli otočit hlavou. Při velkém hluku si pak chrání sluch uzavřením zvukovodu. Podle nasměrování uší a výrazu ve tváři lze velmi snadno poznat, jakou má kůň náladu či pocity.

Koně uklidňují hluboké zvuky, což se dá velmi šikovně použít při výcviku či běžné manipulaci. Vysoké tóny naše čtyřnohé parťáky naopak zneklidňují, proto bychom se jich měli vyvarovat. V případě kárání je sice možné krátkodobě zvýšit hlas, křiku bychom se ale měli určitě vyhnout. Hlasitý zvuk koně ještě více rozruší (citlivější začnou rovnou panikařit) a znemožní další spolupráci (jako lovná zvěř totiž kůň ve stresu nejdříve utíká, pak teprve přemýšlí).

Čich

Čich je pro koně v každodenním životě velkým pomocníkem. Používají jej totiž k identifikaci ostatních koní, klisna podle něj dokáže odlišit své hříbě od ostatních, hřebec podle čichu zase ověřuje, jestli je klisna v říji (ohrnuje při tom horní pysk - takzvaně „flémuje“). Podle pachu koně dokáží taktéž odhalit predátora ukryté v trávě, najít zdroj vody, nebo odlišit čerstvé krmivo od závadného. Rovněž velmi snadno poznají, že jsme jim do jejich oblíbeného jádra zamíchali třeba odčervovací pastu, kterou nemají úplně v oblibě.

Vytříbený vkus

Vzhledem k citlivosti koňského čichu je dobré myslet na to, že zatímco nám může nějaký sprej (třeba ten proti mouchám) jen výrazně vonět, koni už to může být vysloveně nepříjemné a nechce se v jeho blízkosti vůbec zdržovat. Zkuste před návštěvou stáje vynechat voňavku nebo parfémované krémy, koníci to ocení.

Kůň cítí strach

Je pravda, co se říká. Koně totiž dokáží „cítit“ náš strach. Cítí jej z našeho potu a úzkosti v dechu, protože dokáží vnímat určité látky produkované při vyplavování adrenalinu do krve. Samotný zápach potu ze stresu je také velmi specifický. Ačkoliv se tedy svou nervozitu na závodech můžete snažit ze všech sil zamaskovat, abyste ji na koně nepřenesli, stejně o vašem napětí bude vědět. Místo potlačování negativních emocí je proto lepší s nimi aktivně pracovat, uvědomit si, co konkrétně vaši nervozitu způsobuje a na problému dále pracovat. Pokud se zklidníte vy sami, výrazně tím pomůžete ve zklidnění i svému koni.

Chuť

Koně dokáží stejně jako lidé rozlišit slanou, kyselou, sladkou a hořkou chuť. Chuťové pohárky u nich najdeme ve střední a zadní části jazyka, na měkkém patře a v horní části hrtanu. Preferují většinou sladké a slané příchutě. Kyselým a hořkým potravinám se vyhýbají, chrání je to před tím, aby nedopatřením nesnědli něco zkaženého. Koně totiž neumí zvracet, takže v případě, že pozřou něco zkaženého či jedovatého, nemají to jak rychle dostat ven. Z tohoto důvodu je třeba dbát na to, čím koně krmíte. Koliky zapříčiněné nevhodnou potravou totiž většinou mívají fatální následky.

Koně jsou na sladké

Sladkou chuť cítí koně při žraní jádra, ovoce či pamlsků. Tato strava je bohatá na různé sacharidy či polysacharidy, což je pro každé zvíře vítaný zdroj rychlé energie. Slanou chuť kůň přirozeně vyhledává pro doplnění minerálů, které vylučuje potem či močí. Ve volné přírodě navštěvují divocí koně různá slaniska, domestikovaní koně jsou odkázáni pouze na nás. Je tedy naprosto nezbytné mít ve výběhu či v boxu solný liz. Popřípadě lze vybudovat i tzv. „solný bar“, ve kterém jsou umístěny další druhy obohacené soli (s mědí, se zinkem, se selenem apod.), díky nimž si koně mohou vybrat, jaký minerál potřebují doplnit. Aby se koně nepředávkovali určitým mikroprvkem ve snaze jen doplnit sůl, je velmi důležité mít vždy ve výběhu obyčejný čistý liz bez příměsi.

Oblíbenost sladkých pokrmů můžeme zkusit využít při podávání různých léčiv. Koně se ale ne vždy nechají oklamat a většinou je proto snazší jim léčivo vstříknout rovnou do tlamy, než riskovat, že k „obohacenému“ kyblíčku jen čuchnou a nechají ho být. Může se také stát, že když kůň dostane nový druh krmiva v době nemoci či bolesti, bude jej později odmítat, protože s ním budou mít spojené nepříjemné zážitky.

Mlsné jazýčky našich čtyřnohých parťáků můžeme potěšit různými dobrotami. Koně mají rádi jablka, mrkve, banány, hrušky, či různé pamlsky, ať už zakoupené v obchodě, nebo vyrobené doma. Jak si je doma můžete sami vyrobit najdete v článku Tipy na domácí pamlsky pro koně. Při podávání dobrot nezapomínejte na svou bezpečnost a nenechávejte koně, aby si je vyžadoval, lezl do osobního prostoru člověka, žebral, štípal nebo se snažil proniknout do kapes. Laskominu mu můžete třeba vložit do kyblíčku po práci, kůň tak dostane svou odměnu a nevytvoří si žádný nepříjemný zlozvyk.

Detektor jedů

Odmítáním kyselé stravy se koně chrání před tím, aby omylem nezkonzumovali zkaženou a zkvašenou potravu, která by jim způsobila těžkou (a většinou smrtelnou) koliku. Hořkou chuť zase nemají rádi proto, že ji má většina jedovatých rostlin, které obsahují hořčiny. Koně je díky své citlivosti na tuto chuť dokáží v seně rozlišit a nechat je netknuté. Neměli bychom na to však spoléhat. Existují koně (a není jich málo), kteří „sežerou všecko“, pokud mají dost velký hlad. Některé rostliny (například starček) jsou i po usušení jedovaté, ztratí však svou hořkost a tudíž je koně bez problémů pozřou.